|
Fejetony
Sean Connery a já
Snad nejvýraznější představitel Jamese Bonda, vyhodnocen světovými agenturami nejsexy muž století Sean Connery, nemohl o mne ve svém životě nezavadit. Podobně, jako významný světový hokejista, miliardový oligarcha,
populární ekonom, bývalý premiér, prezident Havel, olympijský vítěz a mnozí jiní významní, veřejně sledovaní muži. Stalo se to nečekaně, v roce 2002, kdy v delších etapách natáčel a pobýval v Česku.
Místo činu – luxusní, v té době nový avantgardní pražský hotel Andel´s. Od prvního momentu jsem se v něm cítila zvláštně, až nepatřičně. Všechno vevnitř bílé, průhledné, skleněné, pro moji bezohlednou motoriku nebezpečné. Káva jednou tak drahá jak v centru, občas k vidění u snídaně samí znudění bohatí cizinci. Jinak všude bez lidí. Věčně prázdná kavárna i sauna. Týden užívání si nepřiměřeného luxusu mě bezohledně rozmlsal využívat vše nabízené, nepoznané. Neplacení, pouze podepisovaní účtenek zamlžilo představu výši útraty a následné důsledky v peněžence.
Předposlední den pobytu od rána hustě pršelo, a tak na kávu místo do města jsem vlítla do hotelové kavárny. Podlaha, stěny, židle, barový pult, vše, včetně třech nic nedělajících číšníků, bílé. Občas někde detail naleštěného chromu nebo skla. Asi patnáct prázdných kulatých stolků, neteční barmani, mrtvolné ticho a klid. Pouze u jednoho stolečku seděl nějaký postarší dědula, v béžovém plátěném kloboučku, v kostkované košili. Četl Daily Telegraph, takže asi zabloudilý britský důchodce. Kam si sednu? Je to velice zvláštní pocit rozhodovat se v prázdném prostoru. A tak jsem vybrala stolek poblíž osamělého hosta. Docela jsem se těšila, že si v klidu zdarma přečtu Blesk a jiné blbosti, které běžně nekupuji a nečtu. Ovšem tady je vše jiné než v běžných kavárnách. Tisk pouze anglický. Tak jsem suverénně chmatla velké, šustící Times, plné, mne nic neříkajících článků bez fotek.
Dodnes nechápu, jak jsem mohla na vysoké škole prolézt zkouškou z angličtiny, na kterou mě úmorně s beznadějí připravila má nejlepší kamarádka Marcela. Anglicky konverzačně ovládám dva časy a 300 slov. Z toho asi 50 unikátních výrazů z dějin filosofie, které byly potřebné ke zkoušce a jsou absolutně nepoužitelné pro konverzaci, natož pro dialog s mužem.. I při tomto handicapu dokáži mluvit anglicky o všem a se všemi, i když máločemu rozumím. A teď se oháním Timesy. Abych nevypadala za blba, tak jsem je moc nelistovala, pouze soustředěně vizuálně pozorovala nabízený text ve sloupcích, obdélnících a jiných tvarech. Holt, když nerozumím textu, aspoň se bavím porovnáváním velikosti odstavců. Přece nemůžu u kávy dívat se do prázdna, nebo okukovat znuděného dědka.
Asi po pěti minutách pozorování tištěného textu v novinách, slyším oslovení starého pána. V elegantních šatech, které zdůrazňovaly moji vyváženou proporčnost prs a zadku, v botách na vysokém podpatku, nešlo mne v tom prázdnu ignorovat. Pozdravil a ptá se, zdali mluvím anglicky. Říct mu s Times v rukách že ne, by ho mohlo urazit, co mé slušné vychování ihned zavrhlo. Do ticha jsem zaječela YES. Děda složil klobouk a hezky, až šibalsky se usmál.
Pomalu, rozvážně, kupodivu srozumitelnou angličtinou se zeptal, zdali mě může pozvat na kávu. Projevil radost nad možností s někým si popovídat anglicky. Vypadlo ze mě další YES. Oba jsme odložili tisk. Já vzala svoji kávu a přisedla ke stolku. Nešlo nevidět zvědavé šmírování a poslouchání číšníků. A ten jejich pobavený škleb. Kdoví na co myslí, vrtalo intenzivně mojí hlavou. Nechtěně mi uniklo jeho jméno při představování a zeptat se znova, mi připadlo debilní. Angličanům se zásadně představuji Elizabeth, co je mé Alžběta. Pouze 2x yes a Elizabeth stačilo k vyvolání zájmu o moji osobu. Bylo mi úplně jedno, zdali mluvím s nějakým Johnem, Petrem. Poslouchám s úpornou vnitřní snahou porozumět jeho mluvení o Praze, Česku, golfu. Dokonce správně dostal odpověď na svůj dotaz, co dělám. Fine artist.Projevil úžas. Aby se to nezvrhlo na popis mých obrazů a tvorby, šikovně otáčím konverzaci na Anglii. Umím jednoduše popsat jeden z mnoha neuvěřitelných zážitků z mé návštěvy této nádherné krajiny. Ten se baví a směje! Ovšem já začínám tuhnout, protože vím, že po třiceti minutách jsem v angličtině dál nepoužitelná. Pána evidentně těší vzájemná konverzace a začíná něco mluvit o filmu a natáčení. Dokonce mluví i o sobě, jak je tady dlouho, jak je natáčení náročné, co vše ho čeká v nejbližších týdnech. Každé slovo lítá jako echo po celé kavárně, kde nadále kromě personálu a nás dvou, pusto. Až ty vyděšené oči číšníků mě uvedly do reality a zvažování, zdali fakt nesedím se Seanem Connerym, který teď v Česku točí. Soustředěně koukám na jeho sepnuté ruce, a dosti tlusté, krátke prsty, asi postihnuté artrózou. Nevnímám řeči, jenom racionálně zvažuji mé předtuchy. Vnitřně si říkám, to je blbost, s takovými obtloustlými prsty přeci nemohl točit v ruce bouchačku jako James Bond. To je blbost, to nemůže být on! A tak znovu vnímám jeho řeč. Plnou superlativů na mě, /asi po 2 hodinách/. A teď to přišlo. Zdali se neurazím, rád by se na něco zeptal.
„ Yes, of course „ – fráze, co nic nepokazí za žádných okolností. Dostal právě povolení říct, co chce. Začal, jak je mu se mnou fajn a byl by rád, kdybych ho tady pár dní doprovázela na golfu, v divadle na nějaké premiéře, etc.. Zaplatil by mi zvlášť pokoj v hotelu. To už bylo na mne moc. Co si to starý dědek dovoluje! Co si to představuje, kdo jsem!!!! Jedovatě, beze slova beru své pití a uraženě se přesouvám na opačný konec prázdné kavárny. Co si dědek starý myslí!
V okamžiku u mne přibrzdil úplně rozhozený, konsternovaný číšník.
„ Paní, víte vůbec kdo to je ? To je Sean Connery, světový James Bond.“
„ No a co !“
Uraženě, bez pohledu na star, vstanu a odcházím. Za silné záře reflektorů České televize, která začala natáčet rozhovor. Se Seanem Connerym.
/fejeton/ 8.1.2016
Atentát n/
|
Copyright © Alžbeta Vlčková