Fejetony
Intelektuální rozvoj
Když léčí profesor
Lyžování o život
Loupežné přepadení
/fe
Sean Connery a já
Atentát
Sexshop
Souboj
Kohoutí trauma
Z kohoutů prožívám celoživotní
trauma. V různém podobenství,
s trvalými následky,
nezapomenutelně. Způsobili mi
ohrožení na životě, kritický
stav, děs a hrůzu, odpor ale i
vášnivou lásku a tvořivou
invenci.
Vše
začalo v ranném dětství, ve
stadiu nechodícího, pouze
sedícího mimina. Na návštěvě u
příbuzných mě rodiče vytáhli
z kočárku a posadili na
upravený, prosluněný trávník.
V zapomnění, po delší chvíli se
začali kolem motat slepice
z přilehlého dvorku. V čele se
statným výstavným kohoutem.
Výškově jsme spolu nesmírně
ladili.Pojídání a klábosení
dospělých na terase, překvapivě
vyrušil až můj naléhavý pláč.
Někdo vyběhnul rozehnat domácí
drůbež v domnění, že bude klid.
Nebyl. Pláč gradoval, odpudil
pouze vylekané, dezorientované
slepice. Až maminka
zaregistrovala, že to není úlek
ze zvířat, ale něco mnohem
horší. Klování vyžraného kohouta
tvrdým ostrým zobákem přímo do
mé dětské hlavičky. Do měkké
lebky ve vývinu! Někde za uchem
ji krvavě prorazil i s dírou.
Odborně řečeno –způsobil
trepanaci mozku.
Pár
let poté, již s medicínsky
ošetřenou a dotvořenou lebkou mě
traumatizoval úplně jiný kohout.
Vlastně dva. Kupodivu ze dřeva,
vymalovaní zářivými barvami,
smradlavě nalakovaní, vzájemně
propojeni tvrdým červeným
sedátkem. Prostě houpací kohouti
u holiče. Pan Perelka, pánsky
holič, v té době jediný
stříhající malé děti i
předškolní holčičky, houpáním
utlumoval strach a obavy
z ostříhaní. Pamatuji dodnes ten
úděs z velkých nepříjemně
cvakajících nůžek někde u očí,
z jednotného bezpohlavního
sestřihu „ na perelku“. Uši ven,
ofina kolem hlavy na
kastrol.Předehra dlouhým
houpáním před znetvořením z nás
dětí udělala klidné, netečné
oběti univerzálního střihu.
Nenáviděla jsem pak sebe i
holičství. Změna nastala
s nástupem do školy, když jako
velké, až přerostlé dítě mě
nenapěchovali do houpačky a já
konečně opustila salón Perelka.
Pak
dlouho, několik let, vlastně až
do dospělosti byl kohoutí klid.
Nové trauma se objevilo až
s nadějným ženichem. Ve snaze se
předvést tím nejlepším- přes
žaludek, přijal pozvání na
domácí opulentní večeři ve dvou.
Jasná strategie. Dorazit ho
dobrým jídlem nejdřív do postele
a pak do manželství, které bylo
za socializmu jediným únikem od
rodičů! Večeře se mimořádně
povedla, spokojen se mnou i
s jídlem vznesl v již s
viditelným vzrušením úplně
nevinný dotaz.
„
Uvaříš mi prosím něco, co jsem
naposledy jedl jako dítě ?“
Hrdá na
mimořádné vyhodnocení
kulinářských schopnosti a svůj
výkon jsem bezhlavě přivolila.
„
Jasně, ráda uvařím cokoliv,“
v té zamilovanosti troufalost
bezmezná!
Pak
začal popisovat dávnověkou
gastro touhu. Vývar z čerstvě
zabitého kohouta /on dodá/.
Celého do polévky i s pařáty!A
ty budeme spolu okusovat jako
největší delikatesu. Pak tužší
svalstvo bez kůže udusím na
víně. Ani popis lahodných odrůd
vinné révy nezbrzdil nástup
mdloby. Začínalo mi být velice
nevolno. Představy trčících
žlutých pařátů z hrnce, které
většinu života
hrabaly slepičince, jejich
následné společné pojídání,
vyvolaly náhlé nekontrolovatelné
blití. Přímo na letní kalhoty
nadějného ženicha a na jeho
vzrušený klín. Od té epizody
jsme se nepotkali.
Průběžně v životě mi vytáhli
nablýskaní kohouti pár tisíc
z peněženky! Ti inovační.
Z uzávěrů průtoku na kotli, nebo
na jiných předmětech
v domácnosti. Byli drazí,
potřební, nenahraditelní, ale
netraumatizovali.
Můj
poslední kohout není sameček
ptáka z řady hrabavých, ani
drahý masivní uzávěr. Zatím
neklová, nehoupá,
netraumatizuje, nezpůsobil
trepanaci mozku, ani zničení
jiných tělesných orgánů a nemá
pařáty. Je to muž. Jmenuje se
Kohout.
/fejeton/
18.9.2015
Baklažán
Žena 50+
|