Fejetony

 

 

Intelektuální rozvoj

 

Když léčí profesor

 

Lyžování o život

 

Loupežné přepadení /fe

 

Sean Connery a já

 

Atentát

 

Sexshop

 

 

 

Souboj

 

Od dětství jsem postavena do války, ve které bych svojí agresí a vražednými úmysly měla dominovat, jasně vítězit. Jenže tomu tak vůbec není. 

 

 

 I když můj protivník nastupuje do nerovného boje pouze sám beze zbraní,nemluvě o váhovém rozdílu /tisícina gramu oproti několika desítkám kg/, přes padesát let nade mnou jasně vyhrává. A to nemluvím o mém vybavení do boje.Sleduji dlouhodobě všechny dostupné nové zbraně,bojový arzenál, který okamžitě nakoupím, testuji a používám na bojišti. Marně. Sílu přírody zatím neporážím. Nemluvě, co mě tato mnohaletá válka stojí peněz, nervů, zabitých protivníků, zbytečně vynaloženého úsilí a materiálních škod. Poslední oběť útoku nepřítele - luxusní šaty od Versaceho.

 

Vše začalo v dětství. Sponzorem války byli moji rodiče, já figurovala pouze v pozici pěšáka a oběti. Bitva s moly v našem teplém bytě vůbec nenesla charakter – sezónní záležitost. Jarní útoky molů samozřejmě gradovaly  atak na plné skříně vlněného oblečení. Ovšem i občasné prosincové nálety předváděly ničivou sílu likvidace. Likvidace kvality. Do souboje jsme nastupovali vybaveni dvěma druhy zbraní. Chemickými a vlastním tělem. Chemickou smršť představoval v té době jediný dostupný prostředek – Biolit. Velké, tvrdé, bílé, lesklé tablety, nepopsatelně intenzivně štiplavě smrděly. Smrděl celý byt, všechny šaty a v konečném důsledku příšerně smrděla celá naše rodina. Ten nezaměnitelný odpuzující odér nás provázel dnem i nocí. Odpuzoval kamarády, lidi, žel moly vůbec. Tatínek vkládal pravidelně a tajně velké tablety do kapes našeho oblečení. Normálně děti nosily po kapsách bonbóny, já naftalín.

 

Vojna vždy začala v nečekanou chvíli. Buď jsme seděli u stolu s jídlem, nebo líně vstávali z postele…prostě vždy nevhodný moment, kdy přišla výzva do boje. A to jsme byli uchráněni pozorování ožírání a ničení šatstva.Nakolik všichni velcí, skříně malé a plné, takže do nich jsme válčit nelezli. Ten třepotavý let něčeho tak malého, křehkého - zlatavého mola, okamžitě spouštěl vražednou odvetu z naší strany. Rychlým posunem doběh k místu boje, tam různé poskoky s vlastním potleskem. Kdyby nás tak pozorovali Marťané, copak si o nás můžou myslet!? Všichni jedí a jeden poskakuje, lítá kolem stolu jak šílený a k tomu si tleská! A pak nečekaně přestane. Když zabije. Naše vraždění ročně přineslo stovky mrtvých obětí. Mrtvolek malého hmyzu. No v tylu zatím neustále měli navrch. Množili se v závratném počtu, vlnu žrali ostošest. Ani likvidační zkušenost s moly nás nikdy nedonutila vyměnit kvalitu oblečení za nezničitelný polyester. To bychom snad pak měli válku ve svých rukách. Takhle ne, nanejvýš v nich skončil rozmáčklý mol.

 

V té době hlubokého socializmu, jsme ještě nic netušili o počítačích a Googlu, kde dnes nacházím rady a recepty na všechno. I na válku s moly.Musím se smát, vygooglené doporučení k molům se absolutně míjí účinkem. Takticky připravena Googlem k vedení války, neustále prohrávám. Na rozdíl od Napoleona do smrti nepodepíši kapitulaci. A to se mi přidali k molům šatovým ještě navíc moli potravinoví!

 

Jak vypadá válečný stav dnes? Bedlivě v zimě sleduji předpověď počasí, především dny se souvislým mrazem ve dne i v noci. V těch dnech vyskládám všechno oblečení na mráz, nechám ho pořádně několik dní na terase a v zahradě vymrznout / v domnění, že vymrznou molí zmrdi v larvách/ a pak zápolím s vlhkými hadry vevnitř. Představte si v lednu vymrzlé oblečení zpátky v pokoji! Nemůžete s ním rovnou do skříně. Jak se rozmrazuje, nabírá vlhkost a zvláštní vlněný zápach. Ten musím bezpodmínečně zlikvidovat, oděv důkladně vysušit, nebo jinak se k molům přidá ještě plíseň. Zkáza, kterou neradno popisovat. Mrazící a vysušující cirkus mě pořádně zabaví vždy na celý mrazivý týden. Zatím bezúspěšně.Larvy molů kupodivu nevymrznou. Bojová taktika z Googlu se jeví absolutně neúčinná.

 

Další tutovka z Googlu – do každé skříně sušená levandule. Bohužel, u nás vůbec nefunguje. Nejenom jsem z tohoto důvodu zdatným pěstitelem levandulí, její trsy mám v zahradě, na terase, v květináčích. Abych netrpěla nedostatkem zbraní! Během mnoha let nevnímám žádný účinek, jenom vedlejší efekt, že nám to doma stále voní. V zoufalství jsem zakoupila několik desítek žlutého „zaručeně odpuzujícího“ papíru. Mám ho na každém věšáku se sakem, šaty a nic. Vůbec nic. Do války jsem nasadila další doporučení z počítače - feromonové lapače.      

 

Kupodivu vítězí osvědčená značka z dětství Biolit nad moderním Raidem. Ani tak skoro nic nepochytá ani nevyhubí. Samozřejmě dokola vše peru, včetně plyšového zvířectva mých dětí. Výsledek nulový. Pořád běhám, skáču, tleskám, fackuji stěny, zabíjím nepřítele. Pocit válečné bezmoci je strašný. Ta představa, že vedu neúspěšně finančně nákladnou válku v tylu s Hornbachem, Tescem, drogeriemi proti maličkému, sotva viditelnému molu, mě deptá. Materiální škody v tisících a mírový stav nebo snad vítězství na mé straně v nedohlednu.

 

 

/fejeton/

4.10.2015

 

 

 

 

 

 

Kohoutí trauma

 

Baklažán

 

Žena 50+

 

 

 Copyright © Alžbeta Vlčková