Fejetony
Intelektuální rozvoj
Když léčí profesor
Lyžování o život
Loupežné přepadení
/fe
Sean Connery a já
Atentát
Sexshop
Souboj
Od
dětství jsem postavena do války,
ve které bych svojí agresí a
vražednými úmysly měla
dominovat, jasně vítězit. Jenže
tomu tak vůbec není.
I když
můj protivník nastupuje do
nerovného boje pouze sám beze
zbraní,nemluvě o váhovém rozdílu
/tisícina gramu oproti několika
desítkám kg/, přes padesát let
nade mnou jasně vyhrává. A to
nemluvím o mém vybavení do
boje.Sleduji dlouhodobě všechny
dostupné nové zbraně,bojový
arzenál, který okamžitě
nakoupím, testuji a používám na
bojišti. Marně. Sílu přírody
zatím neporážím. Nemluvě, co mě
tato mnohaletá válka stojí
peněz, nervů, zabitých
protivníků, zbytečně
vynaloženého úsilí a
materiálních škod. Poslední oběť
útoku nepřítele - luxusní šaty
od Versaceho.
Vše
začalo v dětství. Sponzorem
války byli moji rodiče, já
figurovala pouze v pozici pěšáka
a oběti. Bitva s moly v našem
teplém bytě vůbec nenesla
charakter – sezónní záležitost.
Jarní útoky molů samozřejmě
gradovaly atak na plné skříně
vlněného oblečení. Ovšem i
občasné prosincové nálety
předváděly ničivou sílu
likvidace. Likvidace kvality. Do
souboje jsme nastupovali
vybaveni dvěma druhy zbraní.
Chemickými a vlastním tělem.
Chemickou smršť představoval v
té době jediný dostupný
prostředek – Biolit. Velké,
tvrdé, bílé, lesklé tablety,
nepopsatelně intenzivně štiplavě
smrděly. Smrděl celý byt,
všechny šaty a v konečném
důsledku příšerně smrděla celá
naše rodina. Ten nezaměnitelný
odpuzující odér nás provázel
dnem i nocí. Odpuzoval kamarády,
lidi, žel moly vůbec. Tatínek
vkládal pravidelně a tajně velké
tablety do kapes našeho
oblečení. Normálně děti nosily
po kapsách bonbóny, já naftalín.
Vojna
vždy začala v nečekanou chvíli.
Buď jsme seděli u stolu s
jídlem, nebo líně vstávali z
postele…prostě vždy nevhodný
moment, kdy přišla výzva do
boje. A to jsme byli uchráněni
pozorování ožírání a ničení
šatstva.Nakolik všichni velcí,
skříně malé a plné, takže do
nich jsme válčit nelezli. Ten
třepotavý let něčeho tak malého,
křehkého - zlatavého mola,
okamžitě spouštěl vražednou
odvetu z naší strany. Rychlým
posunem doběh k místu boje, tam
různé poskoky s vlastním
potleskem. Kdyby nás tak
pozorovali Marťané, copak si o
nás můžou myslet!? Všichni jedí
a jeden poskakuje, lítá kolem
stolu jak šílený a k tomu si
tleská! A pak nečekaně přestane.
Když zabije. Naše vraždění ročně
přineslo stovky mrtvých obětí.
Mrtvolek malého hmyzu. No v tylu
zatím neustále měli navrch.
Množili se v závratném počtu,
vlnu žrali ostošest. Ani
likvidační zkušenost s moly nás
nikdy nedonutila vyměnit kvalitu
oblečení za nezničitelný
polyester. To bychom snad pak
měli válku ve svých rukách.
Takhle ne, nanejvýš v nich
skončil rozmáčklý mol.
V té
době hlubokého socializmu, jsme
ještě nic netušili o počítačích
a Googlu, kde dnes nacházím rady
a recepty na všechno. I na válku
s moly.Musím se smát, vygooglené
doporučení k molům se absolutně
míjí účinkem. Takticky
připravena Googlem k vedení
války, neustále prohrávám. Na
rozdíl od Napoleona do smrti
nepodepíši kapitulaci. A to se
mi přidali k molům šatovým ještě
navíc moli potravinoví!
Jak
vypadá válečný stav dnes?
Bedlivě v zimě sleduji předpověď
počasí, především dny se
souvislým mrazem ve dne i v
noci. V těch dnech vyskládám
všechno oblečení na mráz, nechám
ho pořádně několik dní na terase
a v zahradě vymrznout / v
domnění, že vymrznou molí zmrdi
v larvách/ a pak zápolím s
vlhkými hadry vevnitř.
Představte si v lednu vymrzlé
oblečení zpátky v pokoji!
Nemůžete s ním rovnou do skříně.
Jak se rozmrazuje, nabírá
vlhkost a zvláštní vlněný
zápach. Ten musím bezpodmínečně
zlikvidovat, oděv důkladně
vysušit, nebo jinak se k molům
přidá ještě plíseň. Zkáza,
kterou neradno popisovat.
Mrazící a vysušující cirkus mě
pořádně zabaví vždy na celý
mrazivý týden. Zatím
bezúspěšně.Larvy molů kupodivu
nevymrznou. Bojová taktika z
Googlu se jeví absolutně
neúčinná.
Další
tutovka z Googlu – do každé
skříně sušená levandule.
Bohužel, u nás vůbec nefunguje.
Nejenom jsem z tohoto důvodu
zdatným pěstitelem levandulí,
její trsy mám v zahradě, na
terase, v květináčích. Abych
netrpěla nedostatkem zbraní!
Během mnoha let nevnímám žádný
účinek, jenom vedlejší efekt, že
nám to doma stále voní. V
zoufalství jsem zakoupila
několik desítek žlutého
„zaručeně odpuzujícího“ papíru.
Mám ho na každém věšáku se
sakem, šaty a nic. Vůbec nic. Do
války jsem nasadila další
doporučení z počítače -
feromonové lapače.
Kupodivu vítězí osvědčená značka
z dětství Biolit nad moderním
Raidem. Ani tak skoro nic
nepochytá ani nevyhubí.
Samozřejmě dokola vše peru,
včetně plyšového zvířectva mých
dětí. Výsledek nulový. Pořád
běhám, skáču, tleskám, fackuji
stěny, zabíjím nepřítele. Pocit
válečné bezmoci je strašný. Ta
představa, že vedu neúspěšně
finančně nákladnou válku v tylu
s Hornbachem, Tescem, drogeriemi
proti maličkému, sotva
viditelnému molu, mě deptá.
Materiální škody v tisících a
mírový stav nebo snad vítězství
na mé straně v nedohlednu.
/fejeton/
4.10.2015
Kohoutí trauma
Baklažán
Žena 50+
|