Povídky

Pozorovatel /Letní povídka/

Honzík, malý čtyřletý kluk, jediný vnuk od sousedů se právě postavil na vyvýšený plochý kámen v mé malé, nekoncepční zahrádce. Nepochybně cítí, snad i doufá, že ho pozoruji za oknem, mezi škvírami zatažené žaluzie.

Blonďatá hlavička zvídavě až provokačně kouká na zatemněné sklo. Trupem se teď mírně pootočil víc  k živému plotu, který přirozeně dělí nevelké pozemky s atypickými rodinnými domky. Mezi kamenem a plotem svítí koberec lesných jahod, nepatřičně vtěsnaných mezi skalku a chodník. Rychle stáhne krátké kalhoty. V mžiku  čůrá na jahůdky. Přesně a rychle. Vypustí nahoru mířící vlnky světlé dětské moči, čím způsobí následné kropení plodů mnohými kapkami. Cílené zamíření svědčí o tom, že to pravděpodobně  nedělá poprvé. Šibalsky se usměje do prázdna  a vítězně  utíká za babičkou. Ví, že provokuje. Netuším, proč mě touží vidět v akci nebo rozčilenou.

 Zatím se osobně neznáme. Jenom z pozorování,  se vzájemného okukování se ze zahrad. S jeho babičkou udržuji pouze omezený kontakt od chvíle, kdy bez mého vědomí vlezla do zahrady a brutálně zlikvidovala vše, co se jí nezdálo u mého plotu. Vykopala romantickou  jemně lososovou popínavou růži, dovezenou odněkud z Maďarska. Nekompromisně ostřihala dva neškodné keře až k zemi. Prý, aby se nezranil její vnuk! V mé zahradě! Ta drzost! Jak kdyby neexistovala domluva a vzájemný respekt. Dnes vítězí samé já, já, já a bezohledné jednání.

  Ten kluk nese zvláštní osud. Narodil se po dlouhém vztahu jeho maminky s lékařem, když oběma bylo kolem 30 let. Místo očekávané svatby a radosti z dítěte, tatínek  před porodem překvapivě opustil svoji družku. Syna se vzdal, úplně ukončil kontakt s celou rodinou. O vlastního, jediného potomka nikdy neprojevil zájem, touhu ho vidět,vychovávat i poznat.Zlomil celou rodinu.

    Honzík vyrůstá sám s maminkou.Často navštěvuje  prarodiče žijící v sousedství. Zná jenom strýčky-měnící se přátele maminky. Jednou to je Ivoš, pak Jarda, naposledy snad Mirek. Když sedím na terase, věčně slyším,  jak je zavaluje všetečnými, zvídavými dotazy, nebo vyzývá ke hře. Má neuvěřitelnou schopnost odhalovat jejich nedostatky, neznalosti, negativa.Rád nahlas zdůrazňuje zjištěné skutečnosti typu : Ty fakt neumíš řízkovat stromky? Ty nečteš Ferdu Mravence? Ty vyděláváš tak málo, že nemáš auto, jenom motorku? Proč kamarádíš s moji mamkou? Vědomě dokazuje dětskou převahu,  sílu vlivu na maminku. Možná na první pohled nevinné chování je způsobené i relativně častou výměnou partnerů, vůči které je jinak bezmocný. Když mu nový strejda nesedne, má jedinou zbraň a možnost – hledat a důrazně odhalovat nedostatky. S těma pak verbálně šermuje, jak zdatný rytíř. Vypudí od maminky koho chce.  Někdy se objeví nový borec co vydrží  jen měsíc.Myslím, že jenom jeden vydržel kolem půl roku. Nepochybně hlavně chlapcovým  přičiněním. Neuvěřitelná  schopnost dítěte  veřejně dostat dospělého do úzkých, až znemožnit!

  Vyběhla jsem náhle z domu udělat si  na zahradě pořádek s malým děckem. Kdo to kdy viděl, močit na cizí jahody!

„ Janičko, řekni Honzíkovi, ať nečůrá na jahody.“

„ Aaaale, vždyť  je to jenom dítě „ dolítne konejší odpověď z druhé strany plotu.

„ No právě proto, měl by vědět, co může a co ne!“

   Mrazivý pohled  Jany dává jasně najevo, že dítě může vše. Bezmocně se vracím do domu.

„ Vždyť no co, nejbližší déšť smyje ty čůránky „ lakonicky podotkne moje skoro dospělé dítě. Musím být víc velkorysá a vstřícná. I když to zrovna takhle necítím.

  Každé sobotní ráno sedávám na terase, upíjím velký hrnek dobré kávy. Zálibně čtu noviny. Dnes konečně svítí teplé letní slunce. Tak i ty politické, světové a lidské katastrofy z prvních stránek tisku se jeví míň hrozivě. Nečekaně slyším nějaký divný zvuk. Těžko identifikovatelný.  Line se zpoza zaparkovaného auta. Ne, to nemůže být zvíře. Jejích zvuky, pohyby důvěrně znám. Běhají tady vypasené  toulavé kočky z okolí,  pak  vyžraný, nesmírně krotký plch. Občas se šourá v trávě dosti velký, zpomalený ježek. Ovšem tento dnešní , rozhodně ne zvířecí  zvuk je tichý, nepravidelný. Působí dojmem, že se občas něco otírá o auto. Překvapivě za sklem u zrcátka vykukne hlava Honzy. Pak zase zmizí. Po chvilce ji vystrčí u kufru i s vyplazeným  jazykem. Celé to nakukování zopakuje asi desetkrát. Pozoruji nenápadně,  po očku, předestírám dívání se jakoby do novin, bez schopnosti číst. Je to válka. Kdo déle vydrží ve své roli,  vyhraje. Cuká to se mnou. Touhu reagovat zatím zvládám. Jasně dávám najevo, že mi to nevadí, nic se neděje, nic nevidím, neslyším. Uběhne několik minut. Mé očekávané rozčilení nepřichází a tak to hocha konečně přestává bavit. Skrčený, aby nebyl vidět, odbíhá zpátky k babičce.

  Pak jindy mě celý den pozoruje. Z houpačky, z vlastního malého pískoviště, z koloběžky, na které stojí a nejezdí. Vidí , co dělám venku, jak jím na terase,kdy něco rýpu v záhonech, kdy přichází a odchází děti. Nepochybně poslouchá s kým a o čem telefonuji.Dívá se zásadně nehybně, soustředěně, dlouze. Nic zajímavé nemůže vidět a slyšet. Určitě ne pro tak malého kluka.Netuším důvody, proč to dělá, nač u sledování svěží padesátnice  myslí. Vždyť nevidí ani nic na pobavení, k zasmání. Možná i proto soustavné pozorování nás tak dráždí, provokuje . Víme to oba. Deset metrů pozemku co nás dělí,  je tak blízko a přitom lidsky neuvěřitelně daleko.

  Musím přiznat, že na monitoring od jara do zimy jsem si rychle zvykla. Nebylo až tak těžké naučit se nevnímat dětské zvídavé pohledy, mlčení a občasné výpady do naši zahrady. Myslet na důvody, to se mi taky rychle vytěsnilo z mozku. Po pár týdnech dospělo mé konání k absolutní ignoraci malého pozorovatele  v domnění, že je to pouze otázka krátkého času, kdy přestane.Honza nadále pokračuje, i když já nějak automaticky příjezdem jejich auta přestávám slyšet, vnímat vřavu a  evidovat osoby. Takže netuším, zdali teď přichází s Janem nebo Karlem. Těžká lhostejnost. No dítě  pozorovatelská mise  evidentně nadále baví a nemíní přestat. Rád se motá mezi malými stromky, občas všude lítá se síťkou na motýle a honí bezmocné bělásky. Často koloběžku zaparkuje pod koly auta, když zjistí, že mu ji nedonesu, pokorně pro ni doběhne . Zatím neuvažuji o plotu, který by zamezil doposud volný přístup z jedné strany. Kromě malého vetřelce, každý respektuje soukromí, neveřejný prostor.

 Dnes, po parném a pracovně náročném dni sedím  na terase. Popíjím od kamarádky neskutečně chutné domácí rybízové víno. Bez telefonu, novin, jen obdivně hledím na kvetoucí cínie, na akát, že kterého se sype oschlé květenství. Náhle mě cosi vyruší. No jo. Honzík, stojící kousek vedle mne. Bez pozdravu jako obvykle, mlčky kouká. Než se ho stihnu na něco přijatelné dětské mysli zeptat, přistoupí  sebevědomě o krůček blíž. Tmavé oči zacílí hluboce do mých.

„ Hm, Vy taky nemáte tatínka“,  a rychle uteče.

16.8.2015