Články

Proč se u nás politika tak zdiskreditovala

Politická puberta

Proč jít volit do Evropského parlamentu

Kdo likviduje premiéry? Nagyová

Sedím v ateliéru, poslouchám poslední zprávy a promítám si v hlavě, jak máme jako Češi a Slováci pořád některé věci víc než společné. A nejen věci. Vzpomněla jsem si, že žena jménem Nagyová byla likvidačním elementem pro premiéra vlastně i na Slovensku.

V Čechách je slovenská aféra devadesátých let jménem Nagyová již pomalu zapomenutá. Přitom jde o neuvěřitelnou paralelu: Nejbližší spolupracovnice, šéfka kabinetu předsedy vlády, nenahraditelný dříč, po čase taky blondýna, nepropustný filtr kanceláře i kontaktů, veřejně neveřejný milenecký vztah, paní nenahraditelná...

Ne, ne. Teď nemluvím o "první dámě" premiéra Nečase, ale o pravé ruce slovenského premiéra Mečiara, o jeho Nagyové. Nikoli o Janičce, ale o Aničce. To je vlastně jediný rozdíl.

Anička například doprovázela pana premiéra místo manželky na audienci u papeže ve Vatikánu. Výjimečná čest pro věřící a světové osobnosti. Ovšem v této kombinaci totální zneuctění božích přikázání věřícím člověkem (Mečiar) a také začátek jeho konce.

Na Slovensku ovšem tehdy ještě nepadla vláda, pouze ona, paní Nagyová, a další žena blízká premiérovi. Šlo o jeho "paralelní přítelkyni", které Mečiar jako dárek za odpuštění vztahu s Nagyovou věnoval v privatizaci za symbolickou cenu celé lázně Piešťany). Ani to jejich vztah ale nezhojilo a tato zhrzená žena nakonec spáchala sebevraždu.

To, co se děje tady a teď, nemá nyní smysl popisovat. Vyplývá z toho pouze zásadní poučení pro ambiciózní pány: Chlapi, pozor na jméno Nagyová! Ex post k volbě presidenta

"Nenacházím ideálního kandidáta," slyším v posledních dnech ze všech stran. Ani ho nenaleznete, odpovídám. Ze dvou důvodů. Z principu ideálu a kvůli různorodosti našeho myšlení. Definice ideálu je problematikou filosofie již od antiky, takže cca za 2700 let nemáme jasnou definici, nýbrž stovky různých teorií.

A my dnes chceme ideál, i když neexistuje. Nenajdeme ideálního kandidáta, ani manžela, práci, společnost, politiku, stranu... nic. Musíme tedy hledat to, co je z principu osobního myšlení a konání nejdůležitější. Teprve poté nacházíme souznění.

Každý z nás ctí jinou prioritu. Někdo pravdu, jiný peníze, další krásu, morální principy etc. A do toho pak vletí naše myšlení - pragmatismus, účelovost, averze, vlastní potřeby a podobně. Nejdřív jsem se sama zamyslela z pohledu, který vyhovuje mému myšlení, chování a konání, kdo je objektivně nejlepší, tedy bez zásadních kaněk.

Z mého rácia nakonec vyplynula paní Roithová - vzdělaná, přiměřeného věku, politicky mezinárodně erudovaná, morální, dobře vypadá, slušná, bez korupčních a společenských škraloupů. Tuto vizitku nemá nikdo jiný z kandidátů. Vlastně se přibližuje k mému ideálu.

Pak přichází pragmatické myšlení: Paní Roithová zajímá pouze malou skupinu lidi, takže ji všichni opomíjíme, vlastně i já, a tak ji nevolíme. Co teď?

Ideální kandidát je dogma. Obecně vítězí sympatie, účelovost, msta, kalkul... Někteří nechceme komunisty, jiní populisty, zkompromitované, koupené, nezkušené, staré, nedůvěřivé, příliš důvěřivé... Přiblížení se k ideálu je u každého jiné.

A tak nehledejme a nečekejme na ideál v ničem. Nepřijde. Vím, co chci, co nechci, proč to nechci. Rozhodně nechci další vazby na neprůhledné podnikatelské skupiny, účelové opoziční smlouvy, nevysvětlitelné finance, pohrdání občanem a podobně. Takže nakonec rozhodne pragmatismus.